Výběr judikatury v oblasti rozhodčího řízení

Transparentnost výběru rozhodce, jmenovité určení rozhodců

V posuzovaném případě rozhodčí smlouva jmenovitě určuje čtyři rozhodce (fyzické osoby), z nichž každý je oprávněn spor účastníků „samostatně“ rozhodnout; určena je i posloupnost rozhodců. Rozhodci, na nichž se smluvní strany shodly, jsou určeni konkrétně uvedením jmen, jejich výčet je stálý a po celou dobu trvání právního vztahu účastníků neměnný. Lze uzavřít, že rozhodčí smlouva, jíž se strany jednoznačně dohodly, že majetkový spor rozhodne jeden ze čtyř jmenovitě určených rozhodců, je platným právním úkonem, neboť způsob určení osoby rozhodce (rozhodců) vyhovuje ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb.; nejde tak o ujednání, které by mělo povahu nepřiměřené a zneužívající klausule.

Rozhodnutí NS sp. zn. 33 Cdo 1546/2016

Byl-li v režimu ustanovení § 7 odst. 1 věty druhé zákona č. 216/1994 Sb., ve znění účinném od 1. 4. 2012, rozhodčí smlouvou povolán jmenovitě určený rozhodce (fyzická osoba) nejen k rozhodnutí sporu jejích stran, nýbrž i k případnému určení jiného rozhodce za sebe, pak tímto původně určeným rozhodcem vydaný rozhodčí nález nelze posuzovat jako vydaný někým, kdo k tomu neměl pravomoc.

Rozhodnutí NS sp.zn. 20 Cdo 1330/2016

Řádné odůvodnění neplatnosti rozhodčí doložky

Nedostatečně vyložená a odůvodněná právní argumentace v případě otázky platnosti rozhodčí doložky vede k neúplnosti a nepřesvědčivosti rozhodnutí a v důsledku k odepření vykonání exekučního titulu, aniž by účastník byl schopen rozeznat, proč se tak stalo; absence řádného odůvodnění v takovém případě vede k porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Nález ÚS sp. zn. II.ÚS 2061/15

Běh promlčecí doby v případě rozhodčího nálezu bez právních účinků

Ze závěru obsaženého v R 92/2013 plyne, že exekuční soudy mohou přijmout závěr, že rozhodčí nález jim předkládaný coby exekuční titul nemá žádné právní účinky (jelikož nebyl vydán v mezích pravomoci rozhodce) a není tedy exekučním titulem, bez zřetele k tomu, že formálně nedošlo (ani již nedojde, vzhledem k případně zmeškaným lhůtám) k jeho zrušení (soudem) postupem předjímaným zákonem č. 216/1994 Sb. V praxi není pochyb o tom, že tam, kde rozhodčí nález neprochází testem vykonatelnosti (posouzením, zda jde o způsobilý exekuční titul) v exekučním nebo vykonávacím řízení proto, že na majetek případného povinného je vedeno insolvenční řízení, lze obdobný závěr přijmout v případném sporu o pravost nebo výši pohledávky, kterou věřitel přihlásí do insolvenčního řízení jako vykonatelnou s poukazem na rozhodčí nález coby exekuční titul.

V rozsudku sen. zn. 23 ICdo 19/2015 Nejvyšší soud uzavřel, že ke stavení běhu promlčecí doby (v daném případě podle ustanovení § 403 obchodního zákoníku) dochází i tehdy, je-li rozhodčí řízení zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky. V témže duchu má (musí) být posuzován běh promlčecí doby poté, co rozhodčí řízení skončí rozhodčím nálezem, jenž formálně nabyl právní moci a měl se stát vykonatelným, leč který byl (podle následného posouzení exekučním soudem nebo insolvenčním soudem označen za rozhodčí nález, který nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce. Jinak řečeno, dokud exekuční soud v exekučním řízení, případně insolvenční soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí. Je-li totiž závěr, že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, přijat soudem v exekučním řízení případně insolvenčním soudem v incidenčním sporu o pravost nebo výši věřitelovy pohledávky, aniž byl takový rozhodčí nález formálně zrušen, nemůže mít věřitel při takovém postupu (co do otázky promlčení nároku) méně práv, než kolik by se mu jich dostalo, kdyby byl rozhodčí nález odklizen (pro nedostatek pravomoci rozhodce) soudem v řízení vedeném podle úpravy obsažené v zákoně č. 216/1994 Sb.

Rozhodnutí NS sp. zn. 29 ICdo 41/2014

Alternativní rozhodčí doložka s volbou mezi rozhodcem a obecným soudem

Ujednání, že ten z účastníků rozhodčí smlouvy, který se rozhodne podat žalobu, může zvolit mezi rozhodcem a obecným soudem, je platným ujednáním. Jde o rozhodčí doložku alternativní, jež dává žalující straně volbu alternativy zahájit řízení u rozhodčího soudu nebo u obecného soudu. Odvolací soud tedy posoudil věc nesprávně, dovozuje-li, že z ustanovení § 2 odst. 1 ZRŘ vyplývá povinnost jednoznačného stanovení pravomoci rozhodčímu soudu vedle obecného soudu.

Rozhodnutí NS sp. zn. 33 Cdo 1546/2016

Běh promlčecí doby v případě rozhodčího nálezu bez právních účinků

Ze závěru obsaženého v R 92/2013 plyne, že exekuční soudy mohou přijmout závěr, že rozhodčí nález jim předkládaný coby exekuční titul nemá žádné právní účinky (jelikož nebyl vydán v mezích pravomoci rozhodce) a není tedy exekučním titulem, bez zřetele k tomu, že formálně nedošlo (ani již nedojde, vzhledem k případně zmeškaným lhůtám) k jeho zrušení (soudem) postupem předjímaným zákonem č. 216/1994 Sb. V praxi není pochyb o tom, že tam, kde rozhodčí nález neprochází testem vykonatelnosti (posouzením, zda jde o způsobilý exekuční titul) v exekučním nebo vykonávacím řízení proto, že na majetek případného povinného je vedeno insolvenční řízení, lze obdobný závěr přijmout v případném sporu o pravost nebo výši pohledávky, kterou věřitel přihlásí do insolvenčního řízení jako vykonatelnou s poukazem na rozhodčí nález coby exekuční titul.

V rozsudku sen. zn. 23 ICdo 19/2015 Nejvyšší soud uzavřel, že ke stavení běhu promlčecí doby (v daném případě podle ustanovení § 403 obchodního zákoníku) dochází i tehdy, je-li rozhodčí řízení zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky. V témže duchu má (musí) být posuzován běh promlčecí doby poté, co rozhodčí řízení skončí rozhodčím nálezem, jenž formálně nabyl právní moci a měl se stát vykonatelným, leč který byl (podle následného posouzení exekučním soudem nebo insolvenčním soudem označen za rozhodčí nález, který nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce. Jinak řečeno, dokud exekuční soud v exekučním řízení, případně insolvenční soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí. Je-li totiž závěr, že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, přijat soudem v exekučním řízení případně insolvenčním soudem v incidenčním sporu o pravost nebo výši věřitelovy pohledávky, aniž byl takový rozhodčí nález formálně zrušen, nemůže mít věřitel při takovém postupu (co do otázky promlčení nároku) méně práv, než kolik by se mu jich dostalo, kdyby byl rozhodčí nález odklizen (pro nedostatek pravomoci rozhodce) soudem v řízení vedeném podle úpravy obsažené v zákoně č. 216/1994 Sb.

Rozhodnutí NS sp. zn. 29 ICdo 41/2014

Charakter rozhodčí činnosti

Charakter rozhodčí činnosti je založen smlouvou delegující vůli stran a její výsledek je kvalifikovanou formou závazku a jako takový je též závazný. Rozhodce nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tedy není delegovaná svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud.

Ústavní soud sp.zn. IV. ÚS 174/02

Doručování rozhodčího nálezu

Písemné vyhotovení rozhodčího nálezu nebo usnesení musí být stranám doručeno postupy zakotvenými v ustanoveních občanského soudního řádu, týkajících se doručování písemností (§ 45 a násl. o.s.ř.).

Nejvyšší soud ČR sp.zn. 20 Cdo 1612/2006 

Rozhodování o určovací žalobě v rozhodčím řízení

Ani v řízení o určovací žalobě podle § 80 písm. c) o. s. ř. není vyloučena možnost uzavřít smír. Takto postupovat lze za předpokladu, že se jedná o věc, u níž její povaha uzavření smíru připouští. Jsou-li předmětem řízení subjektivní majetková práva, jimiž mohou účastníci (jejich nositelé) podle jejich povahy i podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat a o nichž se rozhoduje ve sporném řízení, ve kterém účastníci mohou uzavřít smír, nemůže mít na tuto jejich možnost vliv okolnost, že řízení je zahájeno na základě žaloby o určení existence právního vztahu podle § 80 písm. c) o. s. ř., jelikož rozhodující pro zákonem vymezenou možnost uzavření soudního smíru jsou pouze podmínky jeho přípustnosti (srov. 30 Cdo 641/2005 - R 23/2007).

Ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, proto nevylučuje možnost platného uzavření rozhodčí smlouvy pro rozhodování o takovém sporu (srov. 32 Odo 181/2006).

Nejvyšší soud ČR sp. zn. 26 Odo 353/2006

Neprovedení navrženého důkazu v rozhodčím řízení

Občanský soudní řád - na rozdíl od práva vyjádřit se k věci a práva (i procesní povinnosti) navrhovat důkazy k prokázání rozhodných skutečností - neposkytuje účastníkům řízení procesní nárok na provedení jimi navržených důkazů. O tom, které z navrhovaných důkazů budou v řízení provedeny, rozhoduje ve smyslu § 120 odst. 1, věty druhé, o. s. ř. soud a ten nemá zákonem uloženu povinnost provést v řízení všechny důkazy navržené procesními stranami. V této souvislosti Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že odnětí možnosti účastníku jednat před soudem nenastane tím, že soud neprovede důkazy navržené účastníkem řízení, pokud soud ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. odůvodní, proč takový důkaz neprovedl (srov. například 29 Odo 817/2003).

Takové posouzení lze vztáhnout i na výklad ustanovení § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení. Dovolací soud proto nepřisvědčil argumentaci dovolatelky, která vychází z mylného názoru, že neprovede-li rozhodce důkaz či důkazy navržené účastníkem, odnímá mu tím možnost jednat před soudem.

Nejvyšší soud ČR sp. zn. 32 Odo 366/2006

Alternativní rozhodčí doložka 

Smluvní ujednání, že „smluvní strany berou na vědomí, že případné spory, které by mohly vzniknout z této smlouvy v souvislosti s ní, mohou být mimo jiné řešeny i v rozhodčím řízení u R. s. při HK ČR a AK ČR podle jeho řádu. Pro tento případ se smluvní strany zavazují splnit všechny povinnosti uložené jim v rozhodčím nálezu ve lhůtách v něm uvedených“, je rozhodčí doložkou alternativní, jež dává (jelikož nebylo stranami dohodnuto jinak) volbu alternativy zahájit řízení u rozhodčího soudu nebo obecného soudu straně zahajující řízení.

Nejvyšší soud ČR sp. zn. 32 Cdo 2697/2007

Platnost rozhodčí smlouvy v souvislosti s neplatností smlouvy hlavní

Platnost rozhodčí smlouvy, i když má podobu jen rozhodčí doložky, je tak nutno vždy posuzovat jako smlouvu zcela samostatnou, jen technicky vloženou do textu jiné smlouvy“. „Platnost rozhodčí smlouvy nemůže být závislá na platnosti základní smlouvy“ a „platnost rozhodčí smlouvy je nutno vždy posuzovat zcela nezávisle na platnosti smluv, ze kterých spor, jenž má být posouzen, vyvěrá“.

Nejvyšší soud ČR sp. zn. 29 Odo 1222/2005

Pasivita žalovaného v rozhodčím řízení při neexistenci rozhodčí smlouvy

Podmínkou toho, aby majetkový spor mezi účastníky byl vyňat z pravomoci soudů a mohl být rozhodnut v rozhodčím řízení, je existence rozhodčí smlouvy (§ 2 zákona č. 216/1994 Sb.). Není-li tu rozhodčí smlouvy, není rozhodce oprávněn o majetkovém sporu rozhodnout).

Okolnost, že povinný byl v rozhodčím řízení zcela pasivní, nezúčastnil se jednání, neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal a rozhodčí nález mu byl doručen, na tom nic nemění. Ze zákona č. 216/1994 Sb. nelze dovodit, že by pasivita a nečinnost žalovaného v rozhodčím řízení měla za následek podrobení se pravomoci rozhodce; takový následek by bylo možno spojovat pouze s chováním žalovaného, jenž by byl aktivní při projednávání sporu, aniž by nejpozději při svém prvním úkonu ve věci samé neexistenci rozhodčí smlouvy namítl (§ 15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.). Jiná situace by nastala v případě, že by rozhodčí smlouva uzavřena byla, byť neplatně. v takovém případě by pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu založena byla; obrana žalovaného by spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu.

Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že při neexistenci rozhodčí smlouvy je návrh na nařízení exekuce na podkladě rozhodčího nálezu třeba zamítnout, je jeho právní posouzení správné. Ostatně ustanovení čl. v odst. 1 písm. c/ Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů (č. 74/1959 Sb.) to pro cizozemské rozhodčí nálezy stanoví výslovně.

Nejvyšší soud ČR sp. zn. 20 Cdo 2857/2006

Přezkoumání rozhodnutí rozhodčího soudu o nedostatku své pravomoci

Soud není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí (usnesení), jímž rozhodčí soud vyslovil nedostatek své pravomoci (a řízení zastavil). Rozhodne-li rozhodčí soud ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, že není dána jeho pravomoc, je takovým rozhodnutím soud vázán potud, že je povinen věc projednat; usnesení rozhodčího soudu o nedostatku pravomoci k projednání věci tak soudně přezkoumatelné není.

Závěr, podle něhož soudnímu přezkumu (ve smyslu možnosti podat žalobu o zrušení rozhodnutí rozhodčího soudu) podléhá jen rozhodnutí rozhodčího soudu, které má povahu rozhodčího nálezu (§ 31 zákona o rozhodčím řízení a § 33 a § 34 odst. 1 řádu rozhodčího soudu), se plně uplatní i pro žalobci napadený výrok rozhodnutí rozhodčího soudu, podle něhož žalobci „nesou zaplacený poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1,000.000,- Kč ze svého“.

Nejvyšší soud ČR sp. zn. 29 Cdo 1899/2008

Neplatnost rozhodčí doložky

Jestliže rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti pouze odkazuje na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (a nikoliv pro neurčení rozhodce nebo způsobu, jak má být určen).

Nejvyšší soud ČR sp.zn. 31 Cdo 1945/2010

Užití o.s.ř. a jiná právní kvalifikace skutku

Vztah obou právních norem je upraven § 30 zákona o rozhodčím řízení, podle kterého nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Z použití termínu „přiměřeně“ vyplývá, že rozhodčí řízení nepodléhá občanskému soudnímu řádu přímo a jeho jednotlivá ustanovení nelze použít v rozhodčím řízení mechanicky. Ono přiměřené znamená především zohlednění obecných zásad, na nichž stojí české rozhodčí řízení, to znamená použití norem občanského soudního řádu pod obecným rámcem zásad českého rozhodčího řízení (tak např. zákon o rozhodčím řízení nestanoví náležitosti rozhodčího nálezu, je proto nutno přiměřeně použít § 157 o. s. ř., není vyloučen ani mezitímní ani částečný rozhodčí nález). v posuzované věci se jedná o jednu ze zásad rozhodčího řízení, která platí i v občanském soudním řízení, a sice zásadu rovnosti stran, v zákoně o rozhodčím řízení zakotvenou v jeho § 19 odst. 2, podle kterého vedou rozhodci rozhodčí řízení tak, aby bez zbytečných formalit a při poskytnutí stejné příležitosti k uplatnění práv všem stranám byl zjištěn skutkový stav věci potřebný pro rozhodnutí sporu.

Vzhledem k tomu, že zákon o rozhodčím řízení tuto zásadu nikterak nerozvádí stanovením konkrétních práv účastníků rozhodčího řízení, která nesmí být narušena ve smyslu zachování uvedené zásady, je nutno podle § 30 zákona o rozhodčím řízení použít přiměřeně příslušná ustanovení občanského soudního řádu. Zmíněná rovnost účastníků řízení je v občanském soudním řádu realizována mj. stanovením zásady předvídatelností rozhodnutí soudu, k jejímuž naplnění slouží i poučovací povinnost soudu podle § 118a o. s. ř. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení platí, že má-li předseda senátu za to, že věc jemožné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Účastník řízení tak nemůže být zaskočen jiným právním názorem soudu a nemůže mu tak být znemožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska právního názoru soudu a nabídnout k jejich prokázání důkazy. Účastníkům řízení lze pouze konkrétním poučením v rovině povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní zpřístupnit tento jiný názor. Pokud v dané věci rozhodčí soud posuzoval uplatněný nárok žalované (v rozhodčím řízení žalobkyně) jako plnění ze smlouvy o vyrovnání uzavřené žalovanou s jiným právním subjektem než žalobkyní tak, jak byl uplatněn v žalobě, a teprve do svého rozhodnutí promítl svůj právní názor o existenci nároku na náhradu škody vzniklé v důsledku neplatnosti uvedené smlouvy o vyrovnání, pak se jedná o nárok zcela odlišný od plnění ze smlouvy, to znamená nárok, který nebyl v rozhodčím řízení ani tvrzen, ani prokazován.

Rozhodčí soud tak evidentně rozhodl o nároku, který nebyl v řízení uplatňován a prokazován. Odvolací soud proto podle závěru Nejvyššího soudu nepochybil, pokud shledal důvody pro zrušení nálezu rozhodčího soudu stanovené v § 31 písm. e) a f) zákona o rozhodčím řízení.

Nejvyšší soud ČR sp.zn. 32 Odo 1528/2005

Doručování

Doručování rozhodnutí stranám součástí postupu, kterým rozhodci vedou řízení, není. Je tomu tak proto, že – jak již bylo naznačeno výše – stranám (rozhodcům) je umožněno disponovat s procesními pravidly týkajícími se postupu v řízení od okamžiku jeho zahájení do okamžiku ukončení rozhodčího řízení. Rozhodčí řízení končí vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení v těch případech, kdy se nevydává rozhodčí nález (srov. § 23, § 24 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.), případně vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení v rámci přezkoumání jinými rozhodci ve smyslu § 27 zákona č. 216/1994 Sb. (ustanovení § 25 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. proto počítá se zvláštní – jinou než o postupu v rozhodčím řízení – dohodou stran, nemá-li být rozhodčí nález odůvodněn). Do okruhu procesních otázek, jejichž úprava je v dispozici stran (rozhodců), doručování rozhodnutí tudíž zásadně nepatří. Mají-li nastat účinky právní moci a vykonatelnosti ve stejném rozsahu jako v případě soudního rozhodnutí, je nezbytné trvat na dodržení pravidel, jimiž se řídí doručování rozhodnutí vydaných v občanském soudním řízení. Jinými slovy, písemné vyhotovení rozhodčího nálezu nebo usnesení musí být stranám doručeno postupy zakotvenými v ustanoveních občanského soudního řádu, týkajících se doručování písemností (§ 45 a násl. o.s.ř.).

Nejvyšší soud ČR sp. zn. 20 Cdo 1612/2006 

Jednací a poplatkový řád soukromé arbitrážní společnosti 

Jestliže byl v daném případě podle odvolacího soudu platně sjednán obsah rozhodčí smlouvy odkazem na v ní uvedená pravidla (Jednací řád pro rozhodčí řízení Společnosti pro rozhodčí řízení a.s.), pak se toto ujednání jeví přinejmenším jako neurčité, když jde o pravidla vytvořená pro rozhodčí řízení ad hoc, která nebyla součástí rozhodčí smlouvy, a která na rozdíl od statutů stálých rozhodčích soudů (§ 13 odst. 2 ZRŘ) nebyla uveřejněna v Obchodním věstníku.

V tomto směru je tedy důvodná námitka dovolatelky, že na rozdíl od stálých rozhodčích soudů neexistují pravidla pro vydávání řádů rozhodců ad hoc, takže takové pravidlo může být ze strany tohoto rozhodce či rozhodčího soudu libovolně měněno. Z ustanovení předmětné rozhodčí smlouvy, že strany byly s Jednacím řádem pro rozhodčí řízení Společnosti pro rozhodčí řízení a. s. „seznámeny“, jasně nevyplývá, zda projevy vůle stran rozhodčí smlouvy v daném případě směřovaly k dohodě o postupu, jakým způsobem se má rozhodčí řízení vést, ani zjištění, co bylo obsahem této dohody, tzn. zda si např. strany sjednaly, že řízení nebude ústní.

Obdobně lze též přisvědčit námitce dovolatelky, že je nejasný obsah ujednání týkajícího se výše a způsobu úhrady rozhodčího poplatku, která podle dodatku č. 3 měla být upravena v „Pravidlech o nákladech rozhodčího řízení a.s.“, se kterým byly smluvní strany seznámeny. Z obsahu rozhodčí smlouvy není jasné, o jaký dokument se má jednat, a pokud tento nebyl součástí či přílohou rozhodčí smlouvy, jakým způsobem lze zjistit jeho obsah, a ke kterému datu je rozhodné jeho znění. Z obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i z obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně nevyplývá, že by se odvolací soud zabýval otázkou, zda projevy vůle účastníků rozhodčí smlouvy směřovaly ke stanovení pravidel postupu, jakým se má řízení vést ve smyslu § 19 odst. 1 a 3 ZRŘ. Jestliže však soud bez tohoto zkoumání uzavřel, že ujednání o pravidlech, podle kterých se má řízení vést a honorovat, bylo účastníky platně ujednáno, je jeho právní posouzení předmětné právní otázky ze shora uvedených důvodů nesprávné.

V dalším řízení bude třeba zkoumat projevy vůle účastníků rozhodčí smlouvy z pohledu, zda mezi nimi došlo k dohodě o postupu, kterým se má řízení vést, včetně dohody stran o tom, že řízení nebude ústní, a dohody o úhradě nákladů rozhodčího řízení. Pokud by k této dohodě mezi účastníky nedošlo, byl by důvod ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) a f) ZRŘ.

Nejvyšší soud ČR sp. zn. 32 Cdo 2312/2007

Vedení rozhodčího řízení podle Rozhodčích pravidel UNCITRAL

Vzhledem k tomu, že strany rozhodčího řízení si mohou ujednat procesní pravidla, podle kterých mají rozhodci v řízení postupovat, mohou si též ujednat, že rozhodčí řízení se bude řídit Rozhodčími pravidly UNCITRAL.

Základní zásady vedení rozhodčího řízení stanoví § 19 ZRŘ tak, že prvotní zásadou je dohoda stran o vedení procesu, která má přednost před veškerými ustanoveními zákona i před usneseními senátu či jediného rozhodce. Z  toho plyne, že generálně není možné upřednostňovat zásady řešení některých procesních situací obsažené v občanském soudním řádu oproti rozhodčí smlouvě či rozhodčím pravidlům, jež se stala jejím obsahem.

Rozhodčí řád UNCITRALu stanovuje významná pravidla vycházející z principu rovnosti účastníků v řízení před rozhodci.

Nejvyšší soud sp. zn. 23 Cdo 3744/2009

Vyklizení bytu

Spor o vyklizení bytu je sporem, který může být řešen v rozhodčím řízení. Exekučním titulem pro výkon rozhodnutí vyklizením bytu je pak rozhodčí nález, v němž rozhodce rozhodne o povinnosti žalovaného vyklidit byt.

Nejvyšší soud ČR sp. zn.: 20 Cdo 476/2009 a  20 Cdo 2312/2000

Arbitrovatelnost nároků ze směnky (§ 2 odst. 1 a 2 ZRŘ)

Nárok ze směnky má majetkovou povahu a lze ohledně něho uzavřít smír, tzn. je arbitrovatelný dle zákona o rozhodčím řízení. Skutečnost, že rozhodce není oprávněn rozhodovat formou směnečného platebního rozkazu, na uvedeném závěru ohledně arbitrovatelnosti nároku ze směnky není způsobilá nic změnit.

Nejvyšší soud ČR sp. zn. 29 Cdo 1130/2011

Zrušení rozhodčího nálezu pro odnětí možnosti věc projednat

Důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem, upravený v § 31 písm. e) ZRŘ, míří především na ochranu dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení vyjádřenou v § 18 ZRŘ. Účastníkům musí být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Všechny námitky vedoucí ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ musí být nutně procesního charakteru, musí se tedy týkat postupu rozhodčího soudu při projednávání sporu, nikoli správnosti skutkových nebo právních závěrů učiněných rozhodčím soudem. Institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu nemůže sloužit jako opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu.

Při posuzování otázky, zda v daném případě byla straně v rozhodčím řízení poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, musí soud zkoumat, zda v konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem případu byla straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejích procesních práv a rovněž zda se procesním postupem rozhodčího soudu jedna ze stran nedostala do nerovného postavení vůči druhé straně.

Jedním ze základních principů, jimiž je soudní řízení ovládáno, je princip rovnosti účastníků, který vyjadřuje skutečnost, že účastníci řízení (strany) musí stát před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli procesně zvýhodněna či znevýhodněna. k provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Princip rovnosti zbraní, jako jeden z prvků širšího pojetí spravedlivého procesu, vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana. Za přiměřeného použití občanského soudního řádu (§ 30 ZRŘ) lze uvedený závěr vztáhnout i na rozhodčí řízení.

Za přiměřeného použití § 30 ZRŘ nelze dovodit, že pokud si účastníci dohodli, že spory budou řešeny rozhodcem „s jednáním podle písemných podkladů podle zásad spravedlnosti“, došlo k vyloučení ústnosti řízení, jak ji předpokládá § 19 odst. 3 ZRŘ. Za situace, kdy řízení neproběhlo ústně, jak předpokládá ZRŘ, nebyla stranám poskytnuta možnost věc před rozhodcem projednat a podle § 31 písm. e) ZRŘ je dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu.

Nejvyšší soud ČR sp. zn. 32 Cdo 953/2009

Řízení o zrušení rozhodčího nálezu

Měl-li by soud v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu přezkoumávat jeho věcnou správnost, pozbyla by smyslu právní úprava rozhodčího řízení. S odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák. nelze zrušit rozhodčí nález s odůvodněním, že výkon práva na plnění podle něho přiznané (s ohledem na konkrétní okolnosti věci) odporuje dobrým mravům a je tak podle tuzemského práva nedovolené.

Nejvyšší soud ČR sp.zn. 33 Cdo 2675/2007

Zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ

Dle § 31 písm. e) ZRŘ soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat.

Otázku, zda byla s ohledem na rovné postavení stran rozhodčího řízení poskytnuta stranám možnost věc před rozhodci projednat, respektive, zda byla poskytnuta řádně dostatečná možnost k uplatnění procesních práv účastníků rozhodčího řízení, je třeba zkoumat nejen z hlediska, zda po formální stránce byly procesní postupy dodrženy, ale rovněž z hlediska, měly-li obě strany rovnou a dostatečnou možnost uplatnění tvrzení, námitek, navrhování důkazů apod. (k tomu blíže 32 Cdo 1201/2007).

Za nejtypičtější případ odepření možnosti věc před rozhodci projednat je teorií považována nemožnost dostatečného uplatnění argumentace stran a nemožnost jejich vyjádření se ke všem relevantním skutečnostem. Obvykle bude nezbytné, aby stranám byla poskytnuta možnost vyjádřit se k tvrzením druhé strany, a to i písemně, tedy v případě žalovaného právo podat žalobní odpověď, v případě žalobce vyjádřit se k protižalobě, případně k protiargumentům uplatněným v žalobní odpovědi. v rámci jednotlivých uvedených úkonů lze považovat za důvodné, aby stranám byla poskytována nejen možnost tyto úkony učinit, ale i to, aby byla poskytnutá možnost s ohledem na všechny relevantní souvislosti dostatečná. Dalším nezbytným požadavkem pak je, aby stranám byla poskytnuta nejen možnost navrhnout důkazy k prokázání jejích tvrzení, ale tyto důkazy i provést (za předpokladu, že nejsou pro dané řízení zcela zjevně nepodstatné). Pokud důkazní návrh některé ze stran nebyl přijat, je třeba, aby rozhodci důkazní návrh uvážili a dostatečně zdůvodnili, proč navržený důkaz nebyl proveden.

Zamítl-li v dané věci rozhodčí soud návrh na provedení důkazu potřebného k tvrzení žalobkyně pro jeho nadbytečnost a poté zamítl žalobu z důvodu, že tento důkaz žalobkyně rozhodčímu soudu nepředložila, má dovolací soud za to, že tímto postupem nebyla žalující straně poskytnuta možnost prokázání jejích tvrzení.

Nejvyšší soud ČR sp. zn. 23 Cdo 3749/2008

Zamítnutí návrhu na zrušení rozhodčího nálezu podle § 33 ZRŘ

Podle ustanovení § 33 zákona o rozhodčím řízení soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody § 31 písm. b) nebo c) zákona o rozhodčím řízení, jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé.

Toto ustanovení tedy stanovuje povinnost namítat neplatnost rozhodčí smlouvy nikoli později, než strana začala jednat ve věci samé. Jedinou výjimkou, kterou § 33 zákona o rozhodčím řízení obsahuje, je, že příslušná strana by tuto skutečnost nemohla v rozhodčím řízení namítat, například z toho důvodu, že jí návrh na vydání rozhodčího nálezu s výzvou k vyjádření nebyl vůbec doručen. V takovém případě by se k § 33 zákona o rozhodčím řízení v řízení o zrušení rozhodčího nálezu nepřihlíželo, jelikož námitka neexistence či neplatnosti rozhodčí doložky objektivně nemohla být vznesena.

Situaci, kdy strana neučinila v rozhodčím řízení jediný úkon, byla zcela pasivní a nevznesla námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy před vydáním rozhodčího nálezu, ač tak učinit mohla, je třeba považovat za rovnocennou stavu, kdy strana rozhodčího řízení v rozhodčím řízení aktivně jednala a námitku této neplatnosti včas neuplatnila.

Nejvyšší soud ČR sp. zn. 23 Cdo 1873/2010

Zrušení rozhodčího nálezu, jsou-li zde nové důkazy

Soud může ve smyslu ustanovení § 31 písm. g) zákona o rozhodčím řízení na návrh některé ze stran zrušit rozhodčí nález, zjistí-li, že jsou tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které účastník nemohl bez své viny použít v původním (rozhodčím) řízení, a to za předpokladu, že tyto mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. Musí jít o skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které v době řízení existovaly, avšak účastník se o nich nevěděl a ani vědět nemohl, a které by bylo možno v řízení před rozhodcem provést. Současně musí jít o „okolnosti“ zcela nové, které v řízení nevyšly najevo ani v souvislosti s tvrzením stran či v souvislosti s jinými důkazy, které byly v rozhodčím řízení provedeny.

Jakkoli je dokazování v rozhodčím řízení – oproti úpravě obsažené v občanském soudním řádu – modifikováno ustanovením § 20 zákona o rozhodčím řízení, není pochyb o tom, že i zde se uplatní ustanovení § 125 o. s. ř. (viz ustanovení § 30 zákona o rozhodčím řízení), podle něhož za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci.

Byť je v této souvislosti v posuzované věci zřejmé, že je nutno rozlišovat mezi skutkovými tvrzeními, na nichž – mimo jiné – M. V. mladší (a další žalovaní) vybudoval svou procesní obranu v rozhodčím řízení a mezi listinou (prohlášením), v němž jmenovaný popsal okolnosti podpisu směnky odlišně, nelze přehlédnout, že v obou případech nejde o nic jiného, než o ničím neodůvodněnou a nijak nevysvětlenou změnu popisu skutkového děje jmenovaným. Taková „změna skutkových tvrzení“ přitom sama o sobě bez dalšího nemůže přivodit příznivější rozhodnutí ve věci ve vztahu k účastníku – žalobci ve sporu o zrušení rozhodčího nálezu [§ 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] - srov. mutatis mutandis 21 Cdo 731/2006.

Dospěl-li odvolací soud k závěru opačnému a na základě pouhého prohlášení jednoho ze žalovaných v rozhodčím řízení dovodil naplnění podmínek pro zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu ustanovení § 31 písm. g) zákona o rozhodčím řízení, aniž dotyčného k okolnostem a důvodům, pro které změnil skutkovou verzi, jako svědka (§ 126 o. s. ř.) vyslechl (při respektování případných omezení vyplývajících z ustanovení § 119a a § 205a o. s. ř.) a následně posoudil věrohodnost „nové“ verze ve vztahu k verzi původní (v tomto směru by měl soud postupovat obdobně jako v případě, kdy rozhodnutí v původním řízení bylo přijato s ohledem na výpověď svědka, který se následně „přiznal“ ke lži; při rozhodování o žalobě o obnovu řízení by soud musel svědka „nově“ vyslechnout a vyhodnotit důvody, pro které výpověď změnil), je jeho právní posouzení věci nesprávné.

Nejvyšší soud ČR sp. zn. 29 Cdo 4575/2008

Zrušení rozhodčího nálezu pro odnětí možnosti věc projednat

Důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem, upravený v § 31 písm. e) ZRŘ, míří především na ochranu dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení vyjádřenou v § 18 ZRŘ. Účastníkům musí být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Všechny námitky vedoucí ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ musí být nutně procesního charakteru, musí se tedy týkat postupu rozhodčího soudu při projednávání sporu, nikoli správnosti skutkových nebo právních závěrů učiněných rozhodčím soudem. Institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu nemůže sloužit jako opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu.

Při posuzování otázky, zda v daném případě byla straně v rozhodčím řízení poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, musí soud zkoumat, zda v konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem případu byla straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejích procesních práv a rovněž zda se procesním postupem rozhodčího soudu jedna ze stran nedostala do nerovného postavení vůči druhé straně.

Jedním ze základním principů, jimiž je soudní řízení ovládáno, je princip rovnosti účastníků, který vyjadřuje skutečnost, že účastníci řízení (strany) musí stát před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli procesně zvýhodněna či znevýhodněna. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Princip rovnosti zbraní, jako jeden z prvků širšího pojetí spravedlivého procesu, vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana. Za přiměřeného použití občanského soudního řádu (§ 30 ZRŘ) lze uvedený závěr vztáhnout i na rozhodčí řízení.

Za přiměřeného použití § 30 ZRŘ nelze dovodit, že pokud si účastníci dohodli, že spory budou řešeny rozhodcem „s jednáním podle písemných podkladů podle zásad spravedlnosti“, došlo k vyloučení ústnosti řízení, jak ji předpokládá § 19 odst. 3 ZRŘ. Za situace, kdy řízení neproběhlo ústně, jak předpokládá ZRŘ, nebyla stranám poskytnuta možnost věc před rozhodcem projednat a podle § 31 písm. e) ZRŘ je dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu.

Nejvyšší soud ČR sp. zn. 32 Cdo 953/2009

Zrušení rozhodčího nálezu pro rozpor s dobrými mravy

Institut zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 zák. o r. ř. nepředstavuje řádný ani mimořádný opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu; formou opravného prostředku jak po stránce procesní, tak i věcné správnosti rozhodčího nálezu může být jedině přezkum jinými rozhodci podle § 27 zák. o r. ř.

Úmyslem zákonodárce bylo vyloučit soudní přezkum věcné správnosti rozhodčího nálezu, tj. správnosti skutkových zjištění a právního posouzení věci; měl-li by soud v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu přezkoumávat jeho věcnou správnost, pozbyla by smyslu právní úprava rozhodčího řízení.

Za „nedovolené“ podle § 31 písm f) zák. o rozhodčím řízení přitom je třeba považovat plnění, které není aprobováno vnitrostátním právem. Půjde o plnění, které je vyhrazeno jen některým subjektům, zejména státu, nebo podléhající státnímu dozoru či státnímu povolení (např. výbušniny, střelné zbraně, drogy, nerostné bohatství, části lidského těla apod.), u nichž je možnost dispozice s nimi omezena či vyloučena. Uvedené znamená, že „nedovolenost plnění“ je spojena s předmětem závazku (s plněním žalované strany) a nikoliv s okolnostmi, pro které by měl být výkon práva na požadované plnění odepřen (pro rozpor s dobrými mravy).

Nelze proto s odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák. zrušit rozhodčí nález s odůvodněním, že výkon práva na plnění podle něho přiznané (s ohledem na konkrétní okolnosti věci) odporuje dobrým mravům a je tak podle tuzemského práva nedovolené.

Nejvyšší soud ČR sp. zn. 33 Cdo 2675/2007

Zastoupení podnikatele podle § 15 ObchZ (dodatek s rozhodčí doložkou)

Ředitel nákupu, který podepsal „základní“ smlouvu o zřízení konsignačního skladu (aniž byla vůči tomu vznesena výhrada), byl v posuzované věci oprávněn i k uzavření dodatku s rozhodčí doložkou; i kdyby zákonné zmocnění v daném případě ředitel nákupu překročil, druhá strana o tomto překročení nevěděla a s přihlédnutím k uvedeným konkrétním okolnostem ani nemohla vědět (§ 15 odst. 2 obch. zák.)

Nejvyšší soud ČR sp. zn. 32 Cdo 2312/2007

Rozhodnutí rozhodce o jeho odměně

Pravomoc rozhodce vydat rozhodnutí se odvíjí od povahy řešeného vztahu a od obsahu dohody ve smyslu § 1 a 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb.; nic zjevně nebrání dohodě účastníků sporu o zmocnění rozhodci stanovit svou odměnu a povinnost k její náhradě.

Okolnost, že výrok o nákladech rozhodčího řízení (o odměně rozhodce) neměl být (případně) vydán, resp. měl být vydán výrok jiný, k založení nedostatku pravomoci (neexistenci oprávněného orgánu) k vydání titulu - a tím k zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí / exekuce - vést nemůže. Přichází v úvahu toliko, že titul je věcně nesprávný, což, i kdyby bylo zjištěno, je pro nařízení exekuce nevýznamné.

Nejvyšší soud ČR sp. zn. 20 Cdo 107/2005

Řízení o jmenování rozhodce podle ustanovení § 9 ZRŘ je řízením podle ZRŘ ve smyslu ustanovení § 41 ZRŘ

Podle ustanovení § 41 ZRŘ k řízení o neplatnosti rozhodčí smlouvy a k řízení podle tohoto zákona je v prvním stupni příslušný soud, který by byl příslušný k řízení ve věci podle zvláštního předpisu, kdyby nebylo rozhodčí smlouvy. Předmět rozhodčího řízení přitom je vymezen rozhodčí žalobou.

Za řízení podle ustanovení § 41 ZRŘ je tedy třeba kromě řízení o neplatnosti rozhodčí smlouvy považovat řízení, která jsou předpokládána v některém ustanovení tohoto zákona (s výjimkou ustanovení § 6 odst. 2 ZRŘ, v němž je speciálně upraveno rozhodování o zproštění mlčenlivosti rozhodce). Jde tedy o řízení podle § 9 ZRŘ, podle § 12 odst. 2 ZRŘ (návrh na vyloučení rozhodce) a podle ustanovení § 31 ZRŘ (řízení o zrušení rozhodčího nálezu).

Nejvyšší soud ČR sp. zn. 23 Cdo 4847/2009

Řízení o jmenování rozhodce podle ustanovení § 9 ZRŘ

Řízení o jmenování rozhodce podle ustanovení § 9 ZRŘ je řízením podle zákona o rozhodčím řízení ve smyslu ustanovení § 41 ZRŘ.

Podle ustanovení § 41 ZRŘ k řízení o neplatnosti rozhodčí smlouvy a k řízení podle tohoto zákona je v prvním stupni příslušný soud, který by byl příslušný k řízení ve věci podle zvláštního předpisu, kdyby nebylo rozhodčí smlouvy. Předmět rozhodčího řízení přitom je vymezen rozhodčí žalobou.

Za řízení podle ustanovení § 41 ZRŘ je tedy třeba kromě řízení o neplatnosti rozhodčí smlouvy považovat řízení, která jsou předpokládána v některém ustanovení tohoto zákona (s výjimkou ustanovení § 6 odst. 2 ZRŘ, v němž je speciálně upraveno rozhodování o zproštění mlčenlivosti rozhodce). Jde tedy o řízení podle § 9 ZRŘ, podle § 12 odst. 2 ZRŘ (návrh na vyloučení rozhodce) a podle ustanovení § 31 ZRŘ (řízení o zrušení rozhodčího nálezu).

Nejvyšší soud ČR sp. zn. 23 Cdo 4847/2009

Účinky rozhodčí doložky na rozhodování sporů třetích osob

Z žádného ustanovení zákona o rozhodčím řízení nevyplývá, že by se rozhodčí doložka vztahovala i na subjekty mimo právní vztah, v němž je rozhodčí doložkou založena pravomoc rozhodce či stálého rozhodčího soudu k rozhodování ve věci. Hovoří-li ustanovení § 2 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení o „právech s těmito právy souvisejícími“, má na mysli práva, která vznikla mezi subjekty rozhodčí doložky v souvislosti s právním vztahem, pro který je rozhodčí doložka sjednána, např. náhrada škody plynoucí z porušení smlouvy, bezdůvodné obohacení apod. Rozhodčí doložka ovšem nedopadá na takové právní vztahy, jejichž subjektem jsou třetí osoby, které s vedením rozhodčího řízení nevyslovily souhlas.

Spor mezi ručitelem a věřitelem by bylo možné rozhodovat v rozhodčím řízení pouze v případě, že by ručitel a věřitel projevili vlastní vůli přenést pravomoc o rozhodování sporu mezi nimi do rozhodčího řízení, ať už v rozhodčí doložce v ručitelském prohlášení nebo jiným způsobem. Rozhodčí doložku obsaženou ve všeobecných obchodních podmínkách, které jsou součástí smlouvy mezi věřitelem a dlužníkem, proto nelze vztahovat na právní vztah mezi věřitelem a ručitelem ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení.

Nejvyšší soud ČR sp. zn. 23 Cdo 111/2009

Úprava podmínek rozhodčího řízení v rozhodčí smlouvě

Skutečnost, že rozhodčí doložka podmínky rozhodčího řízení neupravuje, nezakládá její neplatnost."

Nejvyšší soud ČR sp. zn. 32 Cdo 292/2008

Pravomoc rozhodců ad hoc

Poslední dobou je velmi diskutována otázka pravomoci rozhodců ad hoc, a to zejména v případě, kdy je v rozhodčí doložce sjednáno, že rozhodce bude jmenován třetí osobou určenou stranami v rozhodčí smlouvě nebo v rozhodčí doložce. v této souvislosti bývá nejčastěji citováno rozhodnutí Vrchního soud v Praze spis. zn.: 12 Cmo 496/2008 ze dne 28. 5. 2009 ve kterém tento soud uvedl, že: "Pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, anebo konkrétní způsob jeho určení, ale jen stanoví, že rozhodce bude určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a že rozhodčího řízení bude probíhat podle pravidel vydaných touto právnickou osobou, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona."

Výklad tohoto rozhodnutí je ale mnohdy chybný, neboť je založen na chybně publikované právní větě a nevychází z celého odůvodnění rozhodnutí. Vrchní soud podle dotčeného rozhodnutí nepovažuje za neplatnou pro obcházení zákona dle ustanovení § 39 ObčZ rozhodčí doložku, která obsahuje způsob určení rozhodce třetí osobou, ale toliko takovou, která odkazuje na pravidla rozhodčího řízení, jež způsob jmenování rozhodce mezi stranami stanoví tím způsobem, že žalobce má právo vybrat si jediného rozhodce ze seznamu vedeného subjektem sdružujícím rozhodce.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 ZoRŘ platí, že: "Rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý". Z citovaného ustanovení ZoRŘ tedy není možné v žádném případě dovodit jakékoliv omezení smluvních stran ve způsobu ustanovení rozhodce, a to ani tak, že jakákoliv jimi určená třetí osoba takové jmenování provede a toto určení má být provedeno i z předem známého okruhu osob, které jsou např. zapsány v určitém seznamu.

Rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR spis. zn.: 23 Cdo 5129/2007 a spis. zn.: 32 Odo 2282/2008  pak tento soud judikoval, že rozhodčí doložka, ve které je určeno, že rozhodce, jenž bude rozhodovat jejich případné spory vyplývající z leasingové smlouvy mezi smluvními stranami, bude vybrán ze seznamu rozhodců vedeného při Asociaci leasingových společností České republiky, je platným ujednáním o způsobu určení počtu a osob rozhodců podle ustanovení § 7 ZoRŘ.

Otázku ustanovení rozhodců ad hoc posuzoval i Ústavní soud České republiky, např. v rozhodnutí spis. zn.: II. ÚS 2682/08  ze dne ze dne 6. listopadu 2008. v tomto rozhodnutí Ústavní soud mimo jiné uvedl, že: "Ústavní soud po prostudování odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu České republiky porušení tohoto základního práva neshledal. Obecné soudy vyslovily nedostatek své pravomoci na základě kvalifikace a výkladu rozhodčí doložky jako soukromoprávního úkonu stěžovatele a leasingové společnosti, přičemž se neztotožnily s námitkami stěžovatele stran neurčitosti doložky. Ústavní soud neshledal na těchto závěrech jakýkoliv rozpor s kogentním zněním norem jednoduchého práva, které by podle ustálené judikatury Ústavního soudu případně mohlo rovněž založit porušení základních práv. Odepření přístupu k obecným soudům, které stěžovatel považuje za porušení svého ústavně zaručeného základního práva, tudíž nebylo ze strany obecných soudů svévolné, ale naopak odůvodněné, neboť odpovídalo projevu vůle obou smluvních stran leasingové smlouvy, resp. v ní obsažené rozhodčí doložky". Ústavní soud České republiky k tomu poznamenává, že: "… tyto závěry jsou naopak zcela konformní s judikaturou Ústavního soudu týkající se ochrany autonomie vůle a svobody individuálního jednání (srov. např. I. ÚS 546/03), kterou Ústavní soud formuloval v případech, kdy obecný soud svévolně a formalisticky interpretoval smluvní doložky o volbě místní příslušnosti soudu".